Japonské písmo - národní tragédie Japonska

Opět všechny zdravím, dneska pro vás mam článek o japonském písmu. Spousta z vás se určitě japonsky učí, takže to pro vás nebude úplná novinka, ale začátečníkům to třeba poslouží :D

Japonské písmo je považováno za jedno z nejsložitějších na světě, a to právem. První, co člověka napadne, když se řekne japonština, jsou znaky. Čínské znaky, původně obrázkové písmo, které má dnes tisíce různých znaků, některé s velkým počtem tahů. Je to pravda, hlavní částí japonského textu jsou skutečně znaky přejaté z čínštiny, ale neplatí, že kdo umí čínsky, by přečetl japonský text - i když jednotlivé znaky měly původně v obou jazycích stejné významy, dnes už je to u mnoha znaků, hlavně těch, co označují abstraktní pojmy, o hodně posunuté. Kromě toho se také znaky úplně jinak vyslovují; mluvenou japonštinu od čínštiny taky bezpečně poznáte.

Článek z internetové verze novin Asahi Šinbun

Odlišnost japonského textu od čínského je patrná na první pohled, už proto, že v japonštině nejsou znaky jediný systém písma, který se v něm používá. Kromě znaků tam uvidíte ještě dvě další abecedy, o dost jednodušší, a to hiraganu a katakanu. Katakana je taková ostřejší a hranatější, hiragana je naopak taková zaoblenější a kulatější. Také se tam často oběvují arabské číslice (třeba v datech, jako na obrázku), nebo někdy i latinka, ale ta spíš jen ve zkratkách (třeba názvů firem a podobně). Jak vidíte, tak se text píše v řádcích zleva doprava, jako u nás, i když se stále ještě dost často setkáte s tradičním směrem psaní, ve sloupcích a zprava doleva.

Každé z těchhle tří písem (znaky, kterým se japonsky říká "kandži" hiragana a katakana) má v textu nějakou svoji úlohu. Znaky zapisují kmeny slov a nesou význam, hiragana zapisuje koncovky slov, (které vyjadřují třeba čas, zdvořilost nebo zápor) spojky, gramatické částice atd., katakanou se přepisují slova přejatá z cizích jazyků, pro která nejsou znaky. (když Japonci ve 4. století přejímali od Číňanů znaky, tak samozřejmě neměli třeba o beachvolejbalu ani tušení, takže pro něj samozřejmě není znak)
Důležité je také vědět, že Japonci vlastně nemají jednotlivé písmena, píší ve slabikách. Japonsky nejde zapsat "k", můžete napsat "ka", "ki" "ku", "ke", "ko", ale samostatné "k" a ani žádnou jinou samohlásku (jedinou výjimkou je "n") ne.
Takový způsob psaní je samozřejmě dost komplikovaný - je to dáno tím, jak vznikl, a o tom určitě stojí za to si říct něco víc.

V prvních fázích svých dějin bylo Japonsko oproti Číně výrazně zaostalé. Zatímco Číňané začali získávat obživu zemědělstvím už v osmém tisíciletí před naším letopočtem (možná ještě dřív), dorazilo do Japonska zemědělství až někdy ve čtvrtém století před naším letopočtem. Z toho je zřejmé, že Čína byla tehdy pro Japonce velký vzor a snažili se od ní přejímat všechno, co se jim zdálo užitečné - včetně písma, které přejali snad někdy ve 4. až 5. století našeho letopočtu. Problém s tím byl ten, že čínské písmo se pro japonštinu příšerně nehodí, čínština a japonština si nejsou vzájemně příbuzné, a to ani vzdáleně. Navíc v době, kdy k přijímání docházelo, mělo už čínské písmo za sebou mnoho staletí vývoje s čínštinou a pro čínštinu - bylo jí tedy naprosto přizpůsobené a zapsat s ním tak odlišný jazyk, jako byla japonština, šlo jen velmi těžko. 
Tehdejší čínština byla jazyk:

•  jednoslabičný (jedno slovo=jedna slabika, to už v současné čínštině neplatí),   
• tónový (slabiky se vyslovují v různých tónech a tím se mění i význam slova)
• analytický (slova nemají koncovky, neskloňují se a nečasují, to všechno se vyjadřuje slovosledem a pomocnými slovy) 

Zatímco japonština byla a je jazyk:

• mnohoslabičný
• tóny nerozlišující (v tom smyslu, že jedna slabika se ve vysokém i nízkém tónu píše stejně)
• aglutinační (slova na sebe napojují koncovky, které mají gramatický význam)

Z toho vyplývá, že zapsat japonštinu pomocí čínského písma by bylo dost komplikované. První řešení, které Japonce napadlo, bylo, že prostě budou psát čínsky, tedy že to, co potřebují napsat, prostě přeloží do čínštiny a zapíšou čínským písmem. To se skutečně dlouho dělalo, mnohé písemnosti z počátků japonských dějin jsou skutečně napsány čínsky (například Šótokuova "Ústava o sedmnácti článcích").
To samozřejmě nebylo plnohodnotné řešení, jestliže Japonsko mělo být plnohodnotnou civilizací, pak také potřebovalo dokázat psát vlastním jazykem, a tak se Japonci pustili do pokusů o zápis japonštiny čínským písmem. Nejjednodušší bylo, prostě každému japonskému slovu přiřadit čínský znak se stejným významem. Například "střed" se japonsky řekne "naka." Čínský znak pro "střed" je 中 a čínsky se čte  "zhōng."  Tak vzniklo japonské čtení znaků, takzvané kunjomi. 

 Ale nestačilo. Co s koncovkami sloves a přídavných jmen? Co s gramatickými částicemi? Například gramatická částice "ka" stojí na konci věty a dělá z ní otázku. Jinak ale nemá žádný význam, je to prostě jen zvuk, "ka." To vyřešili tak, že prostě vzali nějaký čínský znak, bez ohledu na jeho význam, který se četl přibližně jako "ka" a použili ho jako gramatickou částici. Konkrétně to byl znak 加, který v čínštině znamenal "sčítat." a používal se i pro japonské slovo "sčítat," které zní "kuwareru." Ale v tomhle případě bylo důležité prostě jen jeho čtení - tedy "ka." Zároveň je potřeba si uvědomit, že čínština je od japonštiny foneticky hodně odlišná, má mnohem víc hlásek a tónů, takže spousta slov, která Číňanům zněla různě, se Japoncům zdála stejná, takže takhle foneticky (zvukově) použité znaky vyslovovali Japonci dost zkomoleně. Tak vzniklo druhé japonské čtení znaků, onjomi, zvané také sinojaponské (čínsko-japonské), protože to bylo čtení původně čínské, pojaponsku zkomolené. 

Tím ale vznikl zmatek: japonský text už se sice dal zapsat pomocí čínských znaků, ale nebylo jasné, který znak opravdu znamená to, co by znamenal v čínštině, a který je jen fonetický a zastupuje jen nějakou gramatickou částici nebo koncovku. Bylo to o to horší, že pokud jste chtěli zapsat "ka," tak jste měli na výběr obrovský počet čínských znaků, které se četly něco jako "ka." To proto, že, jak už víme, byla v čínštině spousta různých slabik, které Japoncům zněly jako "ka," a tak se pro přepis téhle konkrétní slabiky používali různí autoři různé znaky.

Proces, jakým ze znaků postupně vznikla hiragana

Tenhle problém v japonštině přetrval dost dlouho a různí písaři se s ním vypořádávali různým způsobem. Postupně ale došlo k tomu, že se ustálil soubor znaků, používaných pro fonetické přepisy, takže když jste viděli některý z nich, už jste zbystřili, protože jste tušili, že dost pravděpodobně bude mít jen fonetickou funkci, tím se psaní značně zpřehlednilo. Tomuhle "souboru" znaků se říkalo Manjógana (abeceda Desetitisíce listů), protože vešel v obecnou známost tím, že byl použit v básnické sbírce Manjó Šú (Sbírka deseti tisíc listů), vydané snad někdy po roce 759. 

Takhle vypadá katakana a hiragana dnes

Lidé si na to časem zvykli tak, že tyto znaky začali zjednodušovat nebo psát jenom jejich části, tím byly navíc odlišeny od "plnovýznamových" znaků. Takovým postupným zjednodušováním znaků vznikla hiragana a katakana. Hiragana vznikla tak, že znaky Manjógany psala zběžně, "odflakovala" je, takže třeba z výše zmíněného 加 (ka) se stalo hiraganové か. Naproti tomu katakana brala části znaků z Manjógany, a tak z  加 zbylo jen katakanové カ. To se stalo v desátém století. Postupem času se používání hiragany a katakany (dohromady se jim říká kana) rozšířilo. Některé texty, jako například básně nebo deníky, se psaly jen kanou. Katakana postupně nabyla funkci podobnou té, jakou má dnešní kurzíva a začala se používat pro přepis přejatých slov.

Tak vzniklo dnešní obludně složité, nepříliš logické a příšerně překombinované japonské písmo, které v žebříčcích složitosti písem běžně obsazuje přední místa.