Japonské písmo - národní tragédie Japonska

Opět všechny zdravím, dneska pro vás mam článek o japonském písmu. Spousta z vás se určitě japonsky učí, takže to pro vás nebude úplná novinka, ale začátečníkům to třeba poslouží :D

Japonské písmo je považováno za jedno z nejsložitějších na světě, a to právem. První, co člověka napadne, když se řekne japonština, jsou znaky. Čínské znaky, původně obrázkové písmo, které má dnes tisíce různých znaků, některé s velkým počtem tahů. Je to pravda, hlavní částí japonského textu jsou skutečně znaky přejaté z čínštiny, ale neplatí, že kdo umí čínsky, by přečetl japonský text - i když jednotlivé znaky měly původně v obou jazycích stejné významy, dnes už je to u mnoha znaků, hlavně těch, co označují abstraktní pojmy, o hodně posunuté. Kromě toho se také znaky úplně jinak vyslovují; mluvenou japonštinu od čínštiny taky bezpečně poznáte.

Článek z internetové verze novin Asahi Šinbun

Odlišnost japonského textu od čínského je patrná na první pohled, už proto, že v japonštině nejsou znaky jediný systém písma, který se v něm používá. Kromě znaků tam uvidíte ještě dvě další abecedy, o dost jednodušší, a to hiraganu a katakanu. Katakana je taková ostřejší a hranatější, hiragana je naopak taková zaoblenější a kulatější. Také se tam často oběvují arabské číslice (třeba v datech, jako na obrázku), nebo někdy i latinka, ale ta spíš jen ve zkratkách (třeba názvů firem a podobně). Jak vidíte, tak se text píše v řádcích zleva doprava, jako u nás, i když se stále ještě dost často setkáte s tradičním směrem psaní, ve sloupcích a zprava doleva.

Každé z těchhle tří písem (znaky, kterým se japonsky říká "kandži" hiragana a katakana) má v textu nějakou svoji úlohu. Znaky zapisují kmeny slov a nesou význam, hiragana zapisuje koncovky slov, (které vyjadřují třeba čas, zdvořilost nebo zápor) spojky, gramatické částice atd., katakanou se přepisují slova přejatá z cizích jazyků, pro která nejsou znaky. (když Japonci ve 4. století přejímali od Číňanů znaky, tak samozřejmě neměli třeba o beachvolejbalu ani tušení, takže pro něj samozřejmě není znak)
Důležité je také vědět, že Japonci vlastně nemají jednotlivé písmena, píší ve slabikách. Japonsky nejde zapsat "k", můžete napsat "ka", "ki" "ku", "ke", "ko", ale samostatné "k" a ani žádnou jinou samohlásku (jedinou výjimkou je "n") ne.
Takový způsob psaní je samozřejmě dost komplikovaný - je to dáno tím, jak vznikl, a o tom určitě stojí za to si říct něco víc.

V prvních fázích svých dějin bylo Japonsko oproti Číně výrazně zaostalé. Zatímco Číňané začali získávat obživu zemědělstvím už v osmém tisíciletí před naším letopočtem (možná ještě dřív), dorazilo do Japonska zemědělství až někdy ve čtvrtém století před naším letopočtem. Z toho je zřejmé, že Čína byla tehdy pro Japonce velký vzor a snažili se od ní přejímat všechno, co se jim zdálo užitečné - včetně písma, které přejali snad někdy ve 4. až 5. století našeho letopočtu. Problém s tím byl ten, že čínské písmo se pro japonštinu příšerně nehodí, čínština a japonština si nejsou vzájemně příbuzné, a to ani vzdáleně. Navíc v době, kdy k přijímání docházelo, mělo už čínské písmo za sebou mnoho staletí vývoje s čínštinou a pro čínštinu - bylo jí tedy naprosto přizpůsobené a zapsat s ním tak odlišný jazyk, jako byla japonština, šlo jen velmi těžko. 
Tehdejší čínština byla jazyk:

•  jednoslabičný (jedno slovo=jedna slabika, to už v současné čínštině neplatí),   
• tónový (slabiky se vyslovují v různých tónech a tím se mění i význam slova)
• analytický (slova nemají koncovky, neskloňují se a nečasují, to všechno se vyjadřuje slovosledem a pomocnými slovy) 

Zatímco japonština byla a je jazyk:

• mnohoslabičný
• tóny nerozlišující (v tom smyslu, že jedna slabika se ve vysokém i nízkém tónu píše stejně)
• aglutinační (slova na sebe napojují koncovky, které mají gramatický význam)

Z toho vyplývá, že zapsat japonštinu pomocí čínského písma by bylo dost komplikované. První řešení, které Japonce napadlo, bylo, že prostě budou psát čínsky, tedy že to, co potřebují napsat, prostě přeloží do čínštiny a zapíšou čínským písmem. To se skutečně dlouho dělalo, mnohé písemnosti z počátků japonských dějin jsou skutečně napsány čínsky (například Šótokuova "Ústava o sedmnácti článcích").
To samozřejmě nebylo plnohodnotné řešení, jestliže Japonsko mělo být plnohodnotnou civilizací, pak také potřebovalo dokázat psát vlastním jazykem, a tak se Japonci pustili do pokusů o zápis japonštiny čínským písmem. Nejjednodušší bylo, prostě každému japonskému slovu přiřadit čínský znak se stejným významem. Například "střed" se japonsky řekne "naka." Čínský znak pro "střed" je 中 a čínsky se čte  "zhōng."  Tak vzniklo japonské čtení znaků, takzvané kunjomi. 

 Ale nestačilo. Co s koncovkami sloves a přídavných jmen? Co s gramatickými částicemi? Například gramatická částice "ka" stojí na konci věty a dělá z ní otázku. Jinak ale nemá žádný význam, je to prostě jen zvuk, "ka." To vyřešili tak, že prostě vzali nějaký čínský znak, bez ohledu na jeho význam, který se četl přibližně jako "ka" a použili ho jako gramatickou částici. Konkrétně to byl znak 加, který v čínštině znamenal "sčítat." a používal se i pro japonské slovo "sčítat," které zní "kuwareru." Ale v tomhle případě bylo důležité prostě jen jeho čtení - tedy "ka." Zároveň je potřeba si uvědomit, že čínština je od japonštiny foneticky hodně odlišná, má mnohem víc hlásek a tónů, takže spousta slov, která Číňanům zněla různě, se Japoncům zdála stejná, takže takhle foneticky (zvukově) použité znaky vyslovovali Japonci dost zkomoleně. Tak vzniklo druhé japonské čtení znaků, onjomi, zvané také sinojaponské (čínsko-japonské), protože to bylo čtení původně čínské, pojaponsku zkomolené. 

Tím ale vznikl zmatek: japonský text už se sice dal zapsat pomocí čínských znaků, ale nebylo jasné, který znak opravdu znamená to, co by znamenal v čínštině, a který je jen fonetický a zastupuje jen nějakou gramatickou částici nebo koncovku. Bylo to o to horší, že pokud jste chtěli zapsat "ka," tak jste měli na výběr obrovský počet čínských znaků, které se četly něco jako "ka." To proto, že, jak už víme, byla v čínštině spousta různých slabik, které Japoncům zněly jako "ka," a tak se pro přepis téhle konkrétní slabiky používali různí autoři různé znaky.

Proces, jakým ze znaků postupně vznikla hiragana

Tenhle problém v japonštině přetrval dost dlouho a různí písaři se s ním vypořádávali různým způsobem. Postupně ale došlo k tomu, že se ustálil soubor znaků, používaných pro fonetické přepisy, takže když jste viděli některý z nich, už jste zbystřili, protože jste tušili, že dost pravděpodobně bude mít jen fonetickou funkci, tím se psaní značně zpřehlednilo. Tomuhle "souboru" znaků se říkalo Manjógana (abeceda Desetitisíce listů), protože vešel v obecnou známost tím, že byl použit v básnické sbírce Manjó Šú (Sbírka deseti tisíc listů), vydané snad někdy po roce 759. 

Takhle vypadá katakana a hiragana dnes

Lidé si na to časem zvykli tak, že tyto znaky začali zjednodušovat nebo psát jenom jejich části, tím byly navíc odlišeny od "plnovýznamových" znaků. Takovým postupným zjednodušováním znaků vznikla hiragana a katakana. Hiragana vznikla tak, že znaky Manjógany psala zběžně, "odflakovala" je, takže třeba z výše zmíněného 加 (ka) se stalo hiraganové か. Naproti tomu katakana brala části znaků z Manjógany, a tak z  加 zbylo jen katakanové カ. To se stalo v desátém století. Postupem času se používání hiragany a katakany (dohromady se jim říká kana) rozšířilo. Některé texty, jako například básně nebo deníky, se psaly jen kanou. Katakana postupně nabyla funkci podobnou té, jakou má dnešní kurzíva a začala se používat pro přepis přejatých slov.

Tak vzniklo dnešní obludně složité, nepříliš logické a příšerně překombinované japonské písmo, které v žebříčcích složitosti písem běžně obsazuje přední místa.

Politický speciál: Angela Merkel vs. Abe Šinzó

Určitě někdo  z vás v novinách nebo na netu četl o tom, že německá kancléřka je na návštěvě v Japonsku, během níž se setkala s premiérem Abe Šinzóem a i se samotným císařem. Myslím si, že vzájemné vztahy Německa a Japonska jsou rozhodně zajímavá věc, která stojí za bližší prozkoumání.

Návštěva - její důvod a průběh

Angela Merkelová v muzeu robotů

V červnu letošního roku se bude v Japonsku konat summit skupiny G7, kterému bude předsedat Německo a jehož hlavními tématy budou ochrana životního prostředí a boj proti terorismu. Kancléřka Angela Merkelová už navštívila všechn
y ostatní země, které se ho budou účastnit, tedy
USA, Kanadu, Itálii, Velkou Británii a Fran
cii. V Japonsku byla německá kancléřka od 9 do 10 března, aby tam připravila očekávaný summit. Během těchto dvou dnů stihla návštěvu muzeua robotů, proslov v hale Asahi Šinbun a dokonce i audienci u samotného císaře. Naposledy byla Merkelová v Japonsku před sedmi lety, od té doby sice do Japonska nezavítala, ale za to několikrát navštívila Čínu, která se pro Německo stává přitažlivým obchodním partnerem.

Vztahy Japonska a Německa a jejich mezinárodní politika

Angela Merkelová a Abe Šinzó

Oba státy mají hodně společného, v první řadě historii, po válce se z obou zemí staly mírumilovné demokratické státy orientované na ekonomický rozvoj. V současnosti čelí podobným politickým výzvám - Německo se za každou cenu snaží odvrátit hrozbu války Ruska proti Evropě, zatímco Japonci se potýkají s rostoucím vojenským potenciálem Číny v oblasti jihovýchodní Asie, navzdory tomu, že pacifistické Japonsko prakticky nemá armádu, o kterou by se mohlo opřít, zatímco vliv USA, kdysi hlavního garanta bezpečnosti Japonska, ve východním Tichomoří pomalu klesá. Jak Japonsko tak Německo dlouhodobě konfrontují země s jaderným programem, Německo Írán a Japonsko Severní Koreu. Také zaujímají jednotné stanovisko vůči ruské invazi na Ukrajinu, shodují se v tom, aby byly hranice států měněny pomocí vojenské síly. Obě země se rovněž připojily k ekonomickým sankcím proti Rusku.

Postoje k jaderné energii

V poslední době se ale jejich přístup v některých věcech rozchází. V důsledku katastrofy ve Fukušimě 12. března roku 2011, která otřásla světem, se Němci rozhodli zbavit závislosti na jaderné energii, zatímco japonský premiér Abe Šinzó prosazuje znovuotevření jaderné elektrárny v Sendai (město na severovýchodě Japonska). Němci dokonce plánují do roku 2022 nahradit veškeré atomové elektrárny obnovitelnými zdroji energie. Japonský premiér naopak trvá na tom, že jaderné elektrárny jsou jediná možnost, jak zajistit Japoncům levný a stabilní přísun energie. Má v plánu vrátit všechny odstavené reaktory do provozu do konce roku 2015; energetický plán, který prosadil, ale dává rozhodující pravomoc místním samosprávám.

Rozdílný pohled na válečnou historii

Abe Šinzó

Zatímco Německo se za své válečné zločiny omluvilo a postavilo se k nim čelem, je v Japonsku situace jiná. V poslední době se tam objevila vlna nacionalismu. Sám premiér Abe Šinzó je pravicový nacionalista, prosazuje reformu školních učebnic dějepisu; například tvrdí, že takzvané "ženy útěchy," (sexuální otrokyně zajaté japonskou armádou) byly jen prostitutky, které poskytovaly své služby japonským vojákům dobrovolně, a požaduje, aby se to tak učilo i ve škole. V roce 2006 vydal knihu Za krásnou zemi (Ucukušii kuni e / 美しい国へ), ve které zpochybnil oprávněnost procesů s japonskými válečnými zločinci. Obecně je postoj Šinzó Abeho k poválečné historii zajímavé téma, někdy v budoucnu bych se mu chtěl věnovat blíž.

K tomuto tématu se také Angela Merkelová vyjádřila, prohlásila, že:

„Jako pro německou kancléřku je pro mne těžké radit, jak se usmířit se svými sousedy. Myslím si ale, že dějiny a zkušenosti ukazují, že je nutné najít mírové prostředky,“ 

Já osobně si ale myslím, že člověk, jakým je Abe Šinzó, si kancléřčina slova o minulosti příliš k srdci brát nebude. Koneckonců to byl právě jeho nesmlouvavý postoj k Severní Koreji, který mu získal důvěru japonské veřejnosti a křeslo premiéra. 

Kodžiki: Záznamy o starých věcech

Takže jak jsem slíbil, ze všeho nejdřív se budu věnovat staré japonské mytologii. Nejlepším pramenem pro její zkoumání je právě kronika Kodžiki (古事記) , jejíž jméno doslova znamená Záznamy o starých věceh .

Co vlastně obsahuje kronika Kodžiki?

První císař Džinmu zakládá Japonsko

Z naší historie jsme zvyklí, že kronika je přísně dějepisné dílo, které obsahuje jen skutečné události a píše jen o lidech, kteří opravdu žili, tedy že jejím obsahem jsou pouze fakta. Kodžiki se v tomhle směru od našich kronik výrazně liší, líčí totiž události od vzniku světa až po rok 628, tedy rok smrti císařovny Suiko, takže je jasné, že první části kroniky obsahují víceméně  mýty, i když jsou prezentovány jako naprosto věrohodná historická skutečnost.

To platí především pro události popisované v prvním svazku (Kronika má předmluvu a tři svazky) - zde se totiž popisuje stvoření světa, zrození bohů a příběhy o nich, legendy o původu smrti, o tom, proč se střídá den a noc (podobně jako je to třeba ve starých řeckých mýtech) a nakonec o tom, jak Ninigi, vnuk bohyně slunce Amaterasu a dědeček prvního japonského císaře, sestoupil na zem. Údaje v tomto svazku sice nejsou historicky věrohodné, ale zachycují velmi mnoho příběhů ze staré japonské mytologie (například o Izanagim a Izanami, o Amaterasu a Susanoóvi, o osmihlavém hadovi Jamata no Oroči a meči Kusanagi atd.), které se do té doby nejspíš předávaly jen ústně, takže pro nás má i tato část kroniky nesmírnou hodnotu.

Ani druhý svazek není příliš věrohodný.  Líčí se tu pouť prvního císaře Džinmua z Kjúšú, kde sestoupili z nebes na zem jeho božští předkové, do oblasti Jamato, kde údajně roku 660 před naším letopočtem založil Japonsko a odkud začal sjednocovací proces.  Popisují se zde i činy prvních patnácti legendárních císařů, ale někteří z nich žijí podivně dlouho (například Sudžin se měl dožít 168 let) a není způsob, jak údaje uváděné v této části kroniky ověřit, takže nemohou být považovány za spolehlivý historický pramen. Obecně se má za to, že tito císařové jsou vymyšlení, a že byly vymyšleni proto, aby bylo možné posunout založení Japonska Džinmuem do astrologicky vhodného data 660 př. n. l.

Třetí svazek je už poměrně věrohodný, jsou v něm popisování historicky doložení císařové, kde stál jejich palác a jak se jmenoval, kolik měli manželek a dětí, co za dobu svojí vlády vykonali a kde jsou pohřbeni. Čím blíž době, kdy byla kronika sepsána, tím víc se datace událostí blíží údajům z jiných kronik, takže přinejmenším tuto část kroniky můžeme bezpečně považovat za historický pramen.
Kromě historických událostí je v Kodžiki zapsáno mnoho starobylých básní, jejichž autorství je přisuzováno císařům a bohům, početná vysvětlení místních názvů, většinou dost nepravděpodobných, a v neposlední řadě je zde odvozován božský původ dvorských rodů starého Japonska.

Kdy a jak byla kronika napsána?

takhle nějak mohl vypadat text Kodžiki

Většina informací, které máme o okolnostech vzniku Kodžiki pochází z předmluvy, která je její součástí a kterou napsal dvořan Ó no Jasumaró, hlavní kompilátor kroniky. Ten v ní uvádí, že mu císařovna Genmei (vládla v letech 707-715) nařídila, aby sepsal kroniku podle záznamů ze starších písemností, které na rozkaz císaře Tenmua (672-686) nastudovala a přednášela osoba jménem Hieda no Are. Podle předmluvy byla kronika dokončena roku 711, byla by tedy stará asi 1300 let.
O předmluvě ale existuje mnoho pochybností, tvrdí se, že byla sepsána dodatečně až mnohem později, a proto by údaje uvedené v ní nemusely být úplně pravdivé. Také se dlouho tvrdilo, že dvořan Ó no Jasumaró nikdy nežil, a že se tak jen podepsal někdo jiný (protože tím, jak v kronice vykládal některé události by si mohl znepřátelit některé dvorské rody, a tak chtěl zůstat anonymní), ale v 70. letech se našel Jasumarův hrob opatřený údaji, které ho bezpečně identifikují.

Tajemstvím je zahalena i postava osoby jménem Hieda no Are, neví se ani docela jistě, jestli to byla žena nebo muž. Podle jedné verze to byla šamanka, která putovala po Japonsku a vyprávěla legendy (taková tradice tehdy v Japonsku skutečně byla). Bylo by to logické, protože taková osoba by znala příběhy, které byly ústně tradovány po mnoho generací a mohly tak být považovány za velmi staré.

Jasumaró v předmluvě také píše, že měl k dispozici dvě starší historická díla, která se ale nedochovala, měla prý shořet při požáru sídla rodu Soga. Takže výsledný text Kodžiki je nejspíš směsice ústních vyprávění a údajů ze starších kronik. 

Kronika je napsána zvláštní čínštinou s prvky japonštiny. To souvisí s tím, že čínské písmo se pro zápis japonštiny dá použít jenom těžko, protože oba jazyky nejsou příbuzné a fungují úplně jinak. Básně, které kronika obsahuje, jsou napsány japonsky, ale pomocí čínských znaků (je důležité jen to, jak se ty znaky čtou, ne co znamenají). To je pro nás cenným svědectvím o průběhu procesu, kterým se Japonci ve starověku vyrovnávali s čínským písmem a hledali způsob, jak se jeho pomocí zapsat japonštinu - důsledkem toho je, že japonské písmo je dnes druhé nejkomplikovanější na světě...

Originál kroniky se nedochoval, máme jenom opisy. Ty se dělí na dvě skupiny, rukopisy z Ise a rukopisy rodiny Urabe. Nejstarší rukopis (z roku 1371/2), který je navíc snad i kompletní, patří do skupiny Ise a dnes se nachází v chrámu Šinpukudži v Nagoji. Je považován za národní poklad.

Nejznámější rukopis ze skupiny Urabe je Júhanbon, z roku 1522, na němž byla založena první tištěná edice Kodžiki z roku 1644.

Proč Kodžiki vznikla?

Amaterasu, nejvyšší bohyně Japonska

V době, kdy se kronika psala, tedy snad na konci sedmého a počátku osmého století, byl mladý japonský stát v kontaktu s mnohem větší a vyspělejší Čínou, která měla nejen vlastní písmo a mnoho dalších technických vymožeností, ale i oficiální ideologii císařů jako božských vládců, které k vládě opravňuje Mandát Nebes. Japonský císařský rod cítil potřebu také nějak ospravedlnit svůj nárok na vládu nad Japonskem. Proto byla sepsána kronika Kodžiki, ve které jsou japonští císařové prezentováni jako potomci bohyně slunce Amaterasu - nejvyšší bohyně Japonska. Nárok japonských císařů na trůn je tedy věčný, narozdíl od císařů čínských, kterým může být Mandát Nebes odňat, pokud se mu zprotiví tím, že neplní své vladařské povinnosti a jejich lid strádá.

V Kodžiki je líčen i původ
ostatních mocných rodů v tehdejším Japonsku (například Ótomo, Mononobe, Nakatomi atd.), většinou jsou popisováni jako potomci nižších bohů, podřízených bohyni Amaterasu, a proto jsou oni sami podřízenými císařského rodu. Rodové mýty jednotlivých klanů, zvaných udži, jsou včleňovány do jedné velké japonské národní mytologie. Zajímavé je, že kronika zcela opomíjí buddhismus, který už v té době zcela jistě rozšířen byl, (podle tradice přišel buddhismus do Japonska v roce 538) a existenci Číny. V pasáži o stvoření světa je popisováno jen stvoření japonských ostrovů, jako by na světě nic jiného kromě Japonska nebylo. Kodžiki je tedy soukromou kronikou Japonska, určenou pro domácí produkci - sepisuje jeho mýty a potvrzuje postavení císařů coby věčných vládců Japonska.

Kodžiki - Kronika dávného Japonska

Nejstarší japonskou kroniku si můžeme přečíst i v češtině. Už delší dobu je u nás dostupný překlad od F. R. Hrabala ze slovenské Kodžiki, která byla ale zase jen překladem z angličtiny, takže česká verze je už originálu dost vzdálená.
Naštěstí máme ale od roku 2012 i český překlad přímo z japonštiny jménem Kodžiki - Kronika dávného Japonska, a to díky profesoru Karlu Fialovi. Já osobně ho mám a rozhodně ho doporučuji k přečtení, obzvlášť pokud vás zajímají japonské legendy. Na začátku je i historický kontext vzniku, což se bude hodit, pokud se zajímáte o historii Japonska. Text je opatřený spoustou poznámek a vysvětlivek, takže se v tom neztratíte a budete tomu rozumět. Na pohled je to sice obrovská bichle, ale to hlavně kvůli těm poznámkám.



Tak doufám že se článek líbil, budu vděčný za jakékoliv  komentáře :D

Ono to žije: Cukijomi zahajuje činnost

Ohajó gozaimas. 

Blog Cukijomi je tu pro všechny, kdo se z jakéhokoli důvodu zajímají o Japonsko, ať už je to manga/anime, literatura, vaření, historie, tradiční umění, jazyk, cestování nebo cokoliv jiného. Budu se snažit dávat tématicky aspoň trochu vyvážené příspěvky, i když samozřejmě mám svoje oblíbená témata. Kdyby vás zajímalo něco konkrétního, tak mi napište a já se vám pokusím vytvořit příspěvek na přání :D Taky mám v plánu vyjadřovat se k aktuálnímu dění v Japonsku, psát reportáže z akcí, co se pořádají tady, pokud se tam teda dostanu (jsem neskutečně líná osoba), recenze na knížky, co tady vyjdou, a tak dál. 

Zároveň bych chtěl vyjádřit svoji podporu všem, kdo chtějí studovat japanologii, ať už na Karlovce jako já, nebo kdekoliv jinde. Tenhle blog by měl mimo jiné přinášet pokud možno užitečné informace o věcech, které se mohou objevit v (podle mého skromného názoru) nestvůrně těžkých přijímačkách, což je hodně široká škála různých témat - v tom testu se běžně stává, že jsou vedle sebe otázky na představitele japonské literární avantgardy a výrobu tofu - bitch pls - což v kombinaci s tím, že se obvykle hlásí přes 250 lidí a berou jich 15 znamená, že dostat se tam je opravdu dost těžké. 

Nicméně zpět k méně depresivním tématům. Jméno pro svůj blog jsem vybral k poctě božstva Cukijomi, poněkud opomíjeného sourozence mnohem slavnějších bohů Amaterasu a Susanooa, budu se ho snažit tak trochu propagovat a zvýšit mu popularitu :D, takže aspoň ze začátku se zaměřím na starou mytologii a věci, co s tím souvisí. 

Ocením veškeré komentáře a návrhy :D